Články o benátském Bienále nepaří k těm nejčtenějším, ale já je mám ráda. Pěkně si připomenu, co se mi v tom kterém roce líbilo nejvíce a když si je zpětně prohlížím, načerpám i nějakou inspiraci. Letošní rok patří opět architektuře a bienále můžete navštívit už jen do 25. listopadu, takže pokud by vás článek zaujal, máte poslední šanci! :))

Moje druhá návštěva Designbloku. Úplně poprvé jsem se do pražských Holešovic vydala v roce 2015 a musím říct, že letos mi to přišlo hodně podobné. Většina vystavovatelů v Superstudiu byla stejných, nové tváře jsem tak objevila v Openstudiu - části věnované designérům a studentům, která mě stejně jako minule zaujala více. 

Možná si říkáte, že když jsem ta architektka, proč se tu taky něco architektonického ještě neobjevilo? Přece jen, je to práce a blog mám spíš jako koníček a odreagování, tak přece nebudu psát zase o práci. :)) Ale konečně se vám můžu pochlubit s něčím vlastním a hlavně něčím, co mám nafoceno. Takže vlastně jednou z mých prvních realizací. Je to rekonstrukce koupelny, WC a kuchyně na chalupě u mých prarodičů.

Na fotkách si můžete porovnat stav před (děláno svépomocí zhruba před 40 lety, tomu to také odpovídá) a stav po. Nevyhovující byla hlavně vana v koupelně, kterou jsme vyměnili za bezbariérový sprchový kout se sedátkem a obklady za jednoduché bílé a šedé s šedými spárami. Prostě nadčasové, co se jen tak neokoukají. Doplňky se dá koupelna krásně proměňovat. Pračka zůstala původní, jen jsem přidala jsem nové doplňky a prádelní koš (vyrobený z odkládacího stolku doplněného panty a plynovou vzpěrou). Tak snad bude vše dobře sloužit!

Jak už jste si mohli přečíst tady, vyrazily jsme letos opět na bienále do Benátek, a tak bych vám dneska ráda ukázala pavilony a instalace, které mě zaujaly nejvíce. Letos je opět po dvou letech bienále architektonické, vloni bylo věnováno umění. 

15. LA BIENNALE DI VENEZIA: ARCHITETTURA

Kurátorem letošního 15. mezinárodního architektonického bienále v Benátkách je Alejandro Aravena z chilského ateliéru Elemental, který si dal za cíl „prozkoumávat nové výzvy a prokazovat vitalitu architektury ve všech koutech světa.“ Bienále má podtitul Reporting from the Front - „Zprávy z bojiště“. Aravena vloni obdržel prestižní Pritzkerovu cenu, což je taková Nobelovka za architekturu. Oceněn byl hlavně za projekty veřejných budov a sociálního bydlení, při jejichž navrhování klade důraz na ekologickou udržitelnost, vliv staveb na formování společnosti a mezilidských vztahů a na technologické inovace.

Celé letošní bienále se neslo v duchu udržitelnosti a bojuje proti chudobě, ničení životního prostředí, sociální segregaci, klimatickým změnám, životním podmínkám lidí bez domova nebo těm, co žijí jen v provizorních příbytcích. Výstava se oproti těm předchozím snaží být spíš nízkonákladovou, Aravena vytvořil vstupní sály do Giardini ze zbytků nalámaných sádrokartonů a ten v Arsenale je zase ze zohýbaných kovových lišt. Moc se mi líbil úvodní příběh německé archeoložky Marie Reiche, která zkoumá geoglyfy na planině Nazca v Peru a teprve až vyleze na poslední příčky žebříku, dokáže takto z jiné perspektivy rozeznat jednotlivé tvary a obrazce. Právě takto - z jiné perspektivy se na architekturu snaží na bienále nahlížet i Aravena.

Za celé léto se mi tu naskládala velká spousta výletů, o kterých bych ráda napsala. Jedním takovým restem je i Kuks, kde jsme se zastavili po Svitavách, Litomyšli, Adršpachu a výšlapu na Sněžku. 

Taky jste si původně mysleli, že je to zámek? Já dlouho! Až na místě jsem zjistila, že tento barokní areál byly původně vlastně lázně. V údolí Labe nechal totiž postavit hrabě Špork nejprve lázeňské budovy se zámkem a panským hostincem, a to díky léčivému pramenu, který zde vyvěral (a který se potom ukázal být zcela neléčivým). Za Šporkova života se Kuks stal společenským centrem, kam se sjížděla šlechta, vzdělanci a umělci z celé Evropy. Prohlídky ještě prázdného hospitalu patřívaly v 1. třetině 18. století k povinnému programu hosta Šporkových lázní. Později se hospital stal oblíbeným cílem, zejména díky zdejší sochařské výzdobě. Naproti přes údolí pak nechal postavit špitál pro místní chudé a vojenské veterány. Postaven byl také kostel Nejsvětější trojice a nedaleký Braunův betlém. Krátce po Šporkově smrti však Kuks zničila povodeň a lázeňský i společenský život se zde na stovky let zastavil.

Nejvíce mi líbilo Openstudio, které je přehlídkou samotných designerů. Prezentace tu byly dotaženy do posledního detailu. Moc pěkné a nápadité byly třeba stánky čokolády s emocí Rozbíjím se, sklo značky DECHEM, porcelánové nádobí a doplňky Moniky Kořínkové a Barbory Šimkové, stánek Papelote nebo instalace Sequence Markéty Držmíškové a Petra Háka. Zaujaly mě také šperky Blueberries a  MOOYYY.

Koloseum a Forum Romanum jednoznačně patří k památkám, které musí vidět snad každý návštěvník Říma. Podle toho tu také vypadají fronty na vstupenky a počty lidí uvnitř. Když ale vyrazíte hned brzy ráno jako my, strávíte ve frontě jen pár minut. Vstupenka na  Koloseum za 12 euro je zároveň i vstupenkou do areálu Palatinu a Fora Romana, které můžete navštívit ve stejný den nebo dva dny po sobě. Pokud je vám méně než 18 let nebo studujete architekturu máte vstupné zdarma a od 18 do 24 let za polovinu, takže toho určitě využijte! :))

Čtvrtý den jsme vyrazili na sever do čtvrti Flaminio za lákadlem v podobě nového muzea umění 21. století MAXXI od Zahy Hadid. Muzeum stojí  místech bývalé továrny na automobily a kasáren, které byly následně přestavěny na muzeum. Některé z původních budov jsou zachovány a doplněny  novou organickou přístavbou. Hlavním rysem návrhu jsou dlouhé vlnící se stěny, které vycházejí ze vzájemně se proplétajících prostor, které umožňují různá propojení výstav a vytvoření řady nečekaných spojení a zároveň vystavování nejen uvnitř, ale i venku.
Část budovy byla zrovna zavřená a opravovala se, ale většina byla přístupná.

Jen pár kroků od muzea najdete novou budou římské filharmonie Parco della Musica od Renza Piana, která připomíná tři velké brouky, ale i Palazzetto dello sport od Piera Luigiho Nerviho s na svou dobu převratnou konstrukcí. Tento Malý palác sportu byl postaven pro Olympijské hry v Římě v roce 1960, kruhová stavba má průměr 78 metrů a je tvořena želzobetonovou skořepinou. Uvnitř se skrývá prostor bez jediné podpory a skořepina jako by se vznášela nad prosklenou stěnou.

V posledním příspěvku o Lisabonu bych vám ráda ukázala Portugalský pavilon navržený nejznámějším současným portugalským architektem jménem Alvaro Siza Viera. Monumentální pavilon se nachází v areálu postaveném pro světovou výstavu Expo ´98 stejně jako nádraží Gare do Oriente od Calatravy. Železobetonová střecha o rozponu 75 metrů, která zdálky připomíná tenkou napnutou tkaninu, měla sloužit pro vítání významných zahraničních návštěv, dnes poskytuje přístřeší koncertům nebo jiným akcím.

Český pavilon na letošním Bienále architektury v Benátkách se mi moc líbil! Velký podíl na tom mají určitě dětské prolézačky a kolotoče "globusy", na kterých jsme si jako malé děti na sídlištích hrávali a teď z nich pomalu mizí (protože podle EU jsou nebezpečné, no moc bezpečné opravdu nebyly :). Se svým jednoduchým designem natřené na bílo působí opravdu elegantně!

Autorem instalace je ateliér KOLMO.eu vedený Martinem Hejlem s tématem 2x100 milionů m²: Kolektivní sen (2x100mil.m²: The Collective Dream). Výstava díky jednotícímu tématu národních pavilonů Absorbing Modernity 1914-2014 poukazuje na standardizovaný československý stavební vývoj od Baťovských domků před různé typy paneláků zase zpět k sortimentu současných (většinou dost příšerných) katalogových rodinných domů. Uvnitř najdete schémata šesti československých sídlišť a mapu na platformě, kde se můžete posadit a prohlédnout si obsáhlý tištěný katalog. Škoda jen, že z něho víc není součástí výstavy - alespoň toto skvělé video, které autoři vytvořili k výstavě:



Pokud vás to zaujalo, koukněte na fundovanější články tady a tady. Mějte se krásně! Evi

//všechny fotky moje ©gathermoments

14. LA BIENNALE DI VENEZIA: ARCHITETTURA